Ve vzdělání, které poskytuje naše civilizace, je veliká mezera. Ani v těch nejprogresivnějších školách se v osnovách neobjevuje téma smrti. Způsob, jakým se o ní dozvídáme, snad ani nemůže být náhodnější a hůře koncipovaný. Zvláštní pak je, že jediných lekcí, které jsou upřímné a mají pro nás nějaký osobní význam, se nám dostává skrze bolestivé rány osudu, když zemře někdo z našich blízkých. Musíme se pak často vyrovnávat nejen s vlastními strachy a emočními reakcemi, ale take s vnitřním zmatkem a rozrušením přátel a příbuzných, kteří jsou většinou stejně nevzdělaní v tématu smrti jako my. Máme velké štěstí, pokud máme kolem sebe někoho, kdo je schopen nás naším zármutkem provést tak, aby nám to pomohlo rozvinout v sobě moudré pochopení a zdravý vztah ke smrti. Tento mezní prožitek našich životů je během naší školní docházky buď úplně opomíjen, nebo je zahalen do náboženských přesvědčení, která nám však nikterak neukáží reálnost smrti a umírání.
Není divu, že jsme ztratili náš skutečný vztah ke smrti, a od strachu z ní, jenž je primární a instinktivní pro všechny živé bytosti, jsme se izolovali. Jako kultura jsme si vytvořili společenské, lékařské a zábavní nástroje a metody, abychom si od svých strachů všichni vytvořili pohodlný odstup. Tlak ze strany rodičů a vrstevníků může mít za následek, že tak jak vyrůstáme, začínáme svůj strach považovat za osobní slabost, a tak si osvojíme různé způsoby, jak ho skrývat – před druhými i sami před sebou. Svůj strach zvládáme tím, že se přimějeme si jej neuvědomovat. “Nebojím se,” říkáme a věříme tomu, protože citlivost, která strach cítí, byla utlumena. Jsme jako dům s cedulkami “Vstup zakázán” na všech dveřích, které se bojíme otevřít. Je ironické, že jako strategie to funguje. Jsme v bezpečí, ale cena, kterou platíme, je vysoká. Nemůžeme žít v celém našem domě. NEMŮŽEME BÝT ÚPLNÍ V CELÉM SVÉM JÁ. A když nemůžeme být vším, čím jsme, nemůžeme ani oslavovat plný zázrak toho, že jsme naživu.
Jak můžeme napravit tuto situaci, když tak jako všichni ostatní žijeme ve společnosti, jejíž vzdělávací systém v podstatě vůbec nebere ohled na to, jak jsme uvědomělí, přítomní a jak moc jsme ve spojení se svými pocity a strachy? Měl by to být nejdůležitější předmět našeho vzdělávání! Chybí tu kolektivní uznání toho, že abychom se stali šťastnými sami v sobě a začalo nám záležet na druhých, je potřeba usmířit a spřátelit se s čímkoli, čemu nedůvěřujeme a čeho se bojíme sami v sobě. A tak se smrti samozřejmě v našem osobním vzdělávání nedostává žádného významného místa. Možná se o ní diskutuje, ale to nás nijak nezmění. Slova tu propast v naší výchově nepřemostí. Informace se míjí účinkem. Hodnota knih na téma smrti, které jsou dnes k dostání v knihkupectvích, spočívá ve schopnosti inspirovat nás, abychom našli způsob, jak tuto mezeru zaplnit. Se smrtí se musíme setkat způsobem, který nás zasáhne až do jádra naší bytosti, a který nás povede k tomu, abychom byli v přátelství se vším, co při tom budeme prožívat. Když se se smrtí setkáme tímto způsobem, můžeme nejen vyrůst ze svého strachu ze smrti, ale můžeme se také naučit něčemu, co má nádherný a transformativní vliv na náš každodenní život.
Je to už skoro 30 let, co jsem vytvořil Univerzální zkušenost coby 3-denní seminář, který vede lidi do intimního setkání se svou vlastní smrtí. Tento seminář je hluboce osobní cestou, která účastníky spojí se vším, s čím se potřebují spřátelit, aby se plně usmířili se zkušeností, která je tou nejvíce ohromující i zdrcující zkušeností, s jakou se kdokoli z nás může v životě setkat. Během série intenzivních osobních procesů, meditací a řízených vnitřních “prozkoumávání”, v nichž hraje důležitou roli pečlivě sestavená hudba i ticho, jsou vedeni hlouběji a hlouběji do kontaktu s nejosobnější smrtí ze všech – se smrtí vlastní. Nejde o žádnou intelektuální činnost, nezabýváme se žádnými teoriemi nebo dogmaty, je tam jen velmi málo diskusí, a vždy znovu překvapující další krůčky cesty umožňují účastníkům vášnivé, tělesné, emoční a samotné duše se dotýkající setkání se zkušeností, jež čeká nás všechny. Je docela běžné, že zpočátku lidé pociťují neochotu setkat se se svou smrtí, ale jen zřídkakdy někdo odjel, a jak program postupuje, odpor pokaždé pomalu mizí.
Je jedna úžasně prostá skutečnost, která smrt propojuje se životem: úplně poslední věc, kterou všichni uděláme, až budeme ocházet ze života, je, že vydechneme. Je to konečné odpoutání se, okamžik skutečného odevzdání. Univerzální zkušenost nutí lidi setkat se tváří v tvář se způsoby, jak se nedokáží odpoutávat ve svých životech, a také s trýzní a utrpením, které způsobují sobě i druhým, když se snaží lpět, když jim život bere něco, co si nedokáží představit, že ztratí – ať je to smrt někoho blízkého, konec vztahu, ztráta materiálního majetku, slávy a štěstí, mladistvého těla, když stárnou, prestiže a moci – seznam je nekonečný. Ta poslední věc, kterou nás ve škole učili, je, jak prohrávat a ztrácet. Celé vzdělání je o tom, jak být úspěšný, a odevzdání se považuje za synonymum prohry. Přesto je naším údělem ztratit tu nejcennější věc, kterou každý máme: náš vlastní život. Když dáme lidem klíč k novému a zdravému vztahu k této největší ztrátě ze všech, transformuje to jejich vztah k událostem v jejich životě, které přinášejí nevyhnutelné ztráty. Skrze Univerzální zkušenost se lidé učí umění odevzdání se svým nejhlubším prožitkům, včetně svých pocitů, zranitelností a strachů.
Do workshopu je hluboce vetkáno porozumění, že je třeba mít dobrý vztah ke svému strachu. Musíme být schopni se do něj nadechnout a nechat jej být když vydechujeme, protože tak se spřátelíme se vším, co se za ním skrývá. Z našeho strachu se pak stane náš učitel a průvodce. Když se naučíme se mu odevzdávat, umožní nám to nejen se znovu přihlásit ke ztraceným a znepřáteleným částem naší bytosti, tak abychom mohli žít celistvě a plně přítomni. Ale také nás to bude inspirovat, abychom prohloubili své vniřní hledání, přinášející nám léčení, transformaci a duchovní probouzení. Ta temná díra v naší duši musí být osvícena vším, čím smrt je. Potřebujeme ji právě tak, jako potřebujeme sex, tvořivost a lásku, aby život vibroval celou naší bytostí. Dokud smrt zůstává v temnotě, zůstává dál naplněna strachem, což se až bolestně prostě projevuje na našich osobnostech. Lpění je pak způsob, jak fungujeme; uneseme raději jakékoli množství stresu, bolesti, nemoci a negativity, než abychom se odpoutali, a když existence trvá na tom, že nám odebere cokoli, na čem lpíme, nejsme schopni zažívat sladký pocit odevzdání a mír přijetí. Univerzální zkušenost transformovala životy nespočetného množství lidí a darovala jim vnitřní důvěru a přijetí, tak aby byli s laskavostí a moudrostí schopni pečovat o své milované, přátele nebo pacienty, kteří umírají. Příklady změn v jejich každodenním životě uvádí tento dopis, který jsem nedávno dostal od jednoho účastníka:
“Cítím, že jsem teď schopen setkat se a pozdravit se s lehkým úsměvem se svou dřívější připoutaností ke starým přesvědčením a otupeným strachům – a pak je ze sebe vypustit. Přirozeněji než kdy dříve jsem nyní schopen důvěřovat své intuici, být v kontaktu se svými opravdovými potřebami a zaměřovat se na to, co je pro mě v životě opravdu důležité. Také jsem víc než kdykoli předtím schopen být v opravdovém a přítomném kontaktu s lidmi kolem sebe.” Ralf Ortmanns, Německo