Paradox odevzdání se

Ano, a znovu ten paradox! Proto vás během Art of Being meditace vedu k tomu, abyste po celou dobu divoké fáze udržovali své ruce, pusu a pánev ve vášnivém pohybu, a abyste dovolili tomu divokému vyjádření být vaší meditací. Už jste mě to slyšeli říkat mockrát: meditace znamená BÝT S TÍM, CO JE. “Tak dobře, to, co JE po následujících dvanáct minut, jsou ruce, pusa a pánev v neustálém pohybu, a tak se tomu odevzdám a zůstanu v tom ať se děje co se děje!”

Každé ráno se začátkem meditace vás zvu k téhle volbě, abyste během meditace mohli sledovat všechno, co vám běží hlavou. Vaše mysl protestuje: “Počkat, já se dnes ráno nechci hýbat.” A o to přesně jde! Vy už jste si stejně zvolili, že se po následující skoro hodinu budete hýbat, účastnit se meditace a odevzdávat se jejímu průběhu.

Tohle jsem vám ještě nikdy neřekl, ale odevzdat se nějakému cvičení a zůstat v něm bez ohledu na to, co vám říká vaše mysl, je úžasný způsob jak se uvolnit z jejích sítí. Art of Being meditace je ve skutečnosti padesátiminutový mikrokosmos toho, co jsem prožíval během osmi let života s Oshem. Když jsem se stal jeho následovníkem, i když už jsem předtím nalezl hodně vnitřní svobody, má mysl mě stále ještě ovládala mnoha různými způsoby. Velká část mě úplně zuřila při pomyšlení na odevzdání se guruovi. Stát se jeho následovníkem? Nikdy! Bylo ve mě ale i něco mnohem hlubšího a hodnotnějšího, co se nakonec rozhodlo: JSEM OCHOTEN DO TOHO JÍT. Když jsem tomu řekl ano, nevěděl jsem na jak dlouho to bude. Odevzdal jsem se tomu, jakoby to mělo být na celý zbytek života.

Od chvíle mého ANO jsem žil v neustálém paradoxu. Odevzdat se guruovi znamenalo, že jsem přestal řídit svůj vlastní život. Bydlel jsem v ašrámu a žil život, který se po nás vyžadoval. Byly mi přiděleny workshopy, které jsem měl vést. Jedna z krásných věcí naštěstí byla, že Osho nikdy nijak nezasahoval do způsobu, kterým jsme své workshopy vedli. Neměl jsem žádné peníze a nemohl jsem si zvolit kde budu bydlet. Když mě dali do pokoje s dalším mužem, který spal za zástěnou, a ještě s Indem i jeho babičkou, kteří spali na vestavěné vyvýšené posteli, jediné, co jsem mohl dělat, bylo zuřit… a pak se tomu odevzdat. Osm let jsem neustále zuřil i odevzdával se; vztek se ale postupně zmenšoval. A přitom to nebylo odevzdání se ani Oshovi, ani dané situaci. Odevzdával jsem se všem svým pocitům a vnitřním prožitkům, které ve mě tamní život vyvolával. Pokaždé jsem chtěl bojovat. Můj vztek mi dával příležitost podívat se zpříma na to, co jsem nemohl a nechtěl udělat – obejmout svůj vlastní svět! Postupně jsem nacházel cestu skrz své vnitřní odsuzování, skrz svou podmíněnost, očekávání, požadavky, a všechno, co řídilo můj život, a co jsem přitom NEBYL JÁ. Schovával jsem se ve všech těch reakcích, a kdybych se nenaučil jak se odevzdat, nikdy bych nezjistil, kde jsem vlastně doma.

Nemyslím, že se musíte na osm let odevzdat nějakému guruovi. Věřím, že The Art of Beng se stalo něčím, co vám dává příležitost procházet svými prožitky odevzdání se bez nutnosti následovat gurua. Máte tuhle příležitost každé ráno během padesáti minut Art of Being meditace, při které musíte neustále vypínat svůj osobní program, který chce ovládat dění. Když si dovolíte ten program vypnout a odevzdat se, víte, že nacházíte své vlastní UMĚNÍ BÝT.